Paper size chart

You can also download PDF.

A4 printable ruler

Set Do not scale (or Original size, 100%, ...) in your printer settings. The accuracy depends on paper alignment in your printer.

You can download PDF for best print quality.

Jerevan

Po desetihodinové cestě vlakem kdy jsme ujeli asi 300 km jsme konečně v Arménii. Je tu krásně, jen nanáš vkus trochu moc často prší.

Kavkaz 2015 - První díl

Po přistání v Kutaisi jsme strávili dopoledne poflakováním v centru města a čekali na dvanáctou hodinu, kdy jsme byli nahlášeni do hotelu. Přidal se k nám potulný, bezejmenný pes, který nám dělal společnost. Neměl vůči nám - turistům žádné předsudky a neměl problém ani s jazykovou bariérou - bez problémů jsme pochopili, že má hlad a blechy.

Večer jsme strávili prohlídkou kláštera (doplním), který, jak jsme zjistili, je také zapsaný na seznamu památek UNESCO.

Po tropickém dni stráveném v rozpáleném  městě jsme se rozhodli zvolit jeden z alternativních plánů a vydat se na východ k černému moři. Ještě před tím jsme ale chtěli stihnout krátký výlet do okolí a prohlédnout kaňon (doplním). Ten za moc nestál, ale cesta s taxikářem důchodového věku v autě značky Mercedes Benz (věku srovnatelného) nám zážitky vynahradila.

Večer jsme dojeli na pláž Kobuleti, ubytovali se v luxusním hotelu za srandovní cenu a vyrazili na procházku kolem pobřeží.

Celý následující den jsme trávili na pláži a těšili se, až konečně vyrazíme někam do divočiny (názor autora).

Teď sedíme v maršutce směr Chiatura - staré zapomenuté důlní městečko, vzpomínající na dávnou slávu J. V. Stalina.

Máme nový blog o naší cestě na Nový Zéland: http://nahorenebodole.blogspot.co.nz/

Írán - Zvláštnosti

Placeni v restauraci vyzaduje znacne usili



Klasicke pitko se studenou vodou



Ukazkove zabalena sedaci souprava

• Íránci jedí rukama - to nám řekl turecký řidič kamionu hned na hranicích s Íránem a měl pravdu. K jídlu jsme (mimo hotelové restaurace) dostali vždy jen lžíci a vidličku (nikdy né nůž) a chleba, resp. placku, která sloužila k nabírání jídla rukama. Navíc jedí jen pravou rukou, což nejspíš souvisí s hygienou a tureckými záchody.
• Motorky - motorek je v Íránu hodně, především v Teheránu. Podle zákona mají maximální objem 200 ccm, to kvůli tomu, aby neujeli policistům po té, co spáchají nějaký atentát, což už se právě jednou stalo. To ovšem nebrání Íráncům, aby jezdili například v protisměru nejlépe po chodníku. Je to jev více než častý a špatně se na něj zvyká.
• Dvojí ceny - hodnota napsaná na bankovkách se nazývá Riály. Nicméně všechny ceny se uvádí v Tomanech, kdy jeden Toman je deset Riálů. Existují ale i výjimky, takže je to všechno pěkně nepřehledné.
• Balení - Íránci jsou fandové balení věcí do igelitu. Hned na hranicích si nás posadili na pěkná kožená křesla zabalená do igelitu, ještě s nálepkou od výrobce. Ale nejsou to jen židle, balí se sedadla v autech, opěrky, páčky blinkrů, dálkové ovládání k televizi. No, co jde zabalit, zabalí.
• Chlazená voda na každém kroku - příjemná věc, v každém městě, které jsme navštívili, jsou přibližně po sto metrech rozmístěna pítka s chlazenou vodou.
• Internet - blokovaný a pomalý. Íránský firewall blokuje většinu zpravodajských serverů, včetně těch českých. Blokuje Facebook, Twitter, dokonce i Foursqurae, Picasu, Blogger, atd. Google služby fungovali tak na půl, někdy ano, někdy ne. Většina Íránců tento problém řeší pomocí VPN, takže veškerá snaha Íránské vlády přichází vniveč. Maximální vládou povolená rychlost internetu pro domácnosti je 512 kb/s. WiFi v hotelech se často platí a v restauracích nebývá. Dá se pořídit SIMkarta s Internetem za 40 Kč na týden, s limitem 600 MB.

Fotky z Íránu

Zde jsou fotky z Íránu, pokusím se k nim postupně doplnit popisky. Když pánbů dá, možná někdy budou fotky i od Vojty.


Zobrazit místo Iran 2012 na větší mapě

Teherán

Špinavý, smradlavý město je to. Jsou tu drahý taxíky.
Včera jsme vylezli na jakousi vysokou věž, odkud by byl krásný výhled na město, nebýt smogu, který město dlouhodobě překrývá.
Několikrát jsme jeli v holčičí části metra a předstírali, že jsme si toho nevšimli. Jen jednou nás vyhodili.
Budeme v televizi, nějakej Iránec si nás natáčel před Americkou ambasádou. Asi jsme vypadali dost jako exoti.
Na památku jsme koupili čelenky Hisballahu, teda alespoň si to myslíme, jsou zelený a popsaný arabsky.
Teď čekáme na letadlo a těšíme se domů.

Kashan

Cesta z Yazdu začala nástupem do taxíku a zjištěním, že Vojta zapoměl na recepci vyzvednout naše pasy. Taxikář nás vezl na opačnou stranu města a přestože jsme se mu snažili důrazně, verbálně i nonverbálně, za pomocí dvou map a slovníku vysvětlit, že nejede tam kam potřebujeme, neuspěli jsme. Po velkém naléhání se nám ho alespoň podařilo zastavit (slovo "stop!" taky nebylo v jazyce jeho kmene). V klidu jsme mu ukázali náš hotel na mapě formátu A2 s názvy ulic ve Farsi a opět vyjeli kamsi do háje. Po dalším přesvědčování z naší strany konečně dostal rozum, vzal si naši mapu a šel se zeptat na cestu lidí čekajících na autobusové zastávce.

Cestu autobusem jako obvykle zpestřovali zastávky na policejních checkpointech a jako bonus jeden vojenský, kde vojáci se samopaly prohledávali celý autobus.
Přibližně sto kilometrů před cílem vypověděl autobus službu a my jsme čekali uprostřed pouště na další spoj. Zbytek cesty jsem seděl vedle Afgánce, co fetoval jakejsi hnědej prášek. Doufám že na zítřek se nám podaří rezervovat jízdenky na vlak.

Persepolis, Yazd

Ve stredu jsme se s Hamedem divali na fotbal Uzbekistan-Iran a svorne jsme fandili Uzbekistanu, ktery nakonec vyhral. Hamed se omloval, ze nema sampanske.

Rano jsme se vydali kesovat (po dlouhe dobe uspesne) a vydali se na cestu do Persepole. Cestu jsme meli diky Hamedovi perfektne naplanovanou, takze se zadnemu taxikari nepodarilo nas natahnout. Mimochodem kilometr vyjde pri soucasnem kurzu asi na 2 Kc.

Vecer jsme stopli autobus do mesta Yazd, kde jsme nasli krasny hotel s krasnymi fontanami a bazeny. Potkali jsme zde znameho japonce z Tabrisu (nejsem schopen zapamatovat si jeho jmeno).

Zitra se chystame do Kashanu a potom dale na sever do Teheranu.

Shiraz

Máme za sebou další noční autobusový přesun do Shirazu. Bydlíme u Hameda, co navrhuje iránskou rozvodnou síť. Odpověděl nám na většinu našich zvídavých otázek. Například už víme, že žena stojí 25 velblodů, zatímco muž 50. Ale v rámci emancipace se to má brzy sjednotit. Muslimka může mít jednoho manžela, muslim může mít manželky čtyři a k nim případně ještě nějakou dočasnou.
Večer jsme hráli s holkama v parku pantomimu, ale nebylo to moc fér, protože neumíme Persky a to je dokonce i při této hře docela důležité.
Zítra jdeme obhlídnout město a zakešovat.

Bandar abbas, Qeshm

Včera jsme přespali na ostrově Qeshm v Homzkém průplavu, projeli se na loďce v mangrovovém lese a jeli do pouště prozkoumat solné jeskyně. Dnes máme v plánu prozkoumat město Shiraz. Poprvé se nám podařilo domluvit ubytování přes couchsurfing, tak si snad konečně budeme moct promluvit s domorodcem, co umí anglicky.

Fotky

Je tu extrémě pomalý internet a velká část webů je zablokovaná (včetně Picasy a Bloggeru). Tohle je výsledek mého skoro tříhodinového úsilí:

http://www.fotoalbum.cz/nastenka/a0f0o2157177/

Tabriz, Isfahan

V tureckém Dogubeyazitu se k nám přidal Japonec s Korejkou, co mají stejnou cestu jako my. Na hranicích se nám představila mladá iránská úřednice, která nám velice ochotně vysvětlila všechno co jsme potřebovali vědět a díky ní jsme nemuseli čekat ve frontě na razítka.
Od hranic jsme domluvili taxi do Maku, odkud nám jel autobus  do Tabrizu. V Tabrizu jsme se ubytovali, prošli bazzar a rozloučili se s našimi azijskými spolucestovateli. Nočním V.I.P. autobusem jsme se přesunuli na jih do Isfahanu.

Vojtovi pořád někdo říká, že vypadá jako Iránec.

Hranice

Za půl hodiny máme sraz se dvěma japoncema a vyrazíme společně k Iránským hranicí. Potom budeme pokračovat do Tabrizu a pokud stihneme v 19 hod vlak, tak zítra ráno už budeme v Teheránu.

Nevím jak se mi potom bude dařit přispívat na blog, protože tento web je v Iránu blokovaný.

Máme víza

Na konzulátu v trabzonu jsme potkali několik Francouzů a několik Japonců, kteří toužili po Iránských vízech podobně jako my. Dvě šílený francouzky jeli z Francie do Indonézie, prý už jsou čtyři měsíce na cestě. Po napínavém čekání a hodinovému zpožděni jsme všichni, co jsme ráno podávali žádost, víza nakonec dostali. Podařilo se nám ještě stihnout noční autobus do Dogubeyazitu k Iránským hranicím. Teď vyspáváme u známého Kurda Memeta, který svojí nás se pohostiností opět nezklamal.

Plán B

Našly se naše batohy! Zítra letíme na východ do Trabzonu, kde máme potvrzeno, že dostaneme víza ještě ten samý den, kdy si o ně požádáme. Tím dnem je bohužel až nejblžší pracovní den, tj. pondělí.

Irán 2012

Tolik krásného jsme o Perské říši slyšeli, že jsme se s Vojtou rozhodli ji navštívit. Před cestou bylo nutné zařídit mnoho formalit, k zajištění cesty a víz, které jme víceméně zvládli. Nicméně Irán je země nevyzpytatelná a brzy se o tom přesvědčíme.

Začínáme na letišti ve Vídni, kde balíme batohy do potravinářské fólie a odlétáme do Istanbulu. Máme 6 hodin na přestup na letadlo do Teheránu. Jednomu Libanonci jsem pomohl se zprovozněním Internetu v telefonu a na krátkou chvíli nám čekání zpestřilo nenápadné zemětřesení. Těsně před odletem jsme si dopřáli poslední pivo před Iránskou prohibicí.

Po tříhodinovém letu jsme na iránském letišti zamířili na vízové oddělení, kde bychom podle všech informací, včetně těch od personálu aerolinky, měli poměrně rychle obdržet víza. Po několika záludných otázkách (např. jestli opravdu pocházíme z republiky "Cestovní pas"?) a vyplnění formulářů čekáme před okýnkem na výsledek. Po patnácti minutách, během kterých jsem stačil navštívit neuvěřitelně smradlavé záchody, nás úředník z neznámého důvodu stěhuje na jiné sedačky, vzdálené asi 10 metrů od těch původních. Po dalším čekání se nás ujímá neanglicky mluvící policista a zřejmě usiluje o to, abychom ho následovali. Procházíme rentgenem a naše pasy končí v rukou úřednice, která začíná vyplňovat nějaká lejstra. Po chvíli čekání dostaneme do rukou pasy a letenky a míříme po dlouhem nadchodou směrem k letadlu. Teď nám teprve dochází, že tímto naše krátká návštěva Iránu zřejmě končí. Vrátit již se nelze, náš přidělený policista zmizel a ochotná paní v šátku je nám ochotna pouze potvrdit naši doměnku, že víza nedostaneme a že naše zavazadla jedou s námi do Istanbulu. Vzali jsme se i myšlenky domáhat se v této zemi nějakého práva, byť jen vysvětlení důvodu neudělení víz.

Na letišti v Istanbulu jsme opět dostali policejní eskortu skrz bezcelní zónu. Tentokrát jsme o její smysluplnosti pochybovali jak my, tak i policista, který nás doprovázel. Protože svět není jednoduchý a země není kulatá, naše zavazadla nedorazila a zřejmě ještě teď bezcílně krouží na pásech v příletové hale teheránského letiště.

 Naštěstí máme v záloze i plán B, ale o tom až příště.

Fotky 2011

Picasa konečně zrušila datový limit a já jsem řekl sbohem jAlbu - budiž mu země lehká. Díky tomu by se mohla zkrátit doba mezi aktualizacemi alba (v současnosti přibližně jeden rok) alespoň o měsíc.

Co je tu nové?

Ano, je to změna z nemoderní myší ocelové šedi na vojenskou modř.

A nové fotoalba:

V4 meeting v poslké Psczyně - září 2010

Libourovy fotky z UK - únor 2011

Doktorovy fotky ze Salzy - červenec 2011

Doktorovy fotky z Dolomitů - červenec 2011

Kavkaz 2011 - Od Lucky, od Honzy a nově včetně fotek od Alekseje, Igora a od Nataši

Velkopavlovické vinobraní - září 2011

Vojtova prohraná sázka - září 2011

Křest desky Čankišou - říjen 2011

Gruzie, Turecko 2011 - Pro cestovatele

Kačkar Dagi

Na Kačkar není potřeba žádné povolení, ani se neplatí za stanování v základním táboře. Ve městě Yusufeli je pro turisty informační centrum (nikdy jsme je ale neviděli otevřené). Tam se dá nejspíš domluvit i průvodce, doprava a další servis, ale není to nutné. Je důležité si zjistit kdy jezdí dolmuš z Yusufeli do vesničky Yaylar (tím jménem si nejsem jistej) a zpět. Stojí dvacet TRL na osobu a jede někdy dopoledne dolů a odpoledne nahorů. My jsme zpátky usmlouvali už jen soukromý odvoz za 270 TRL na celý dolmuš, ale měli jsme štěstí - bylo nás na to sedm.

V základním táboře (3200 m. n. m.) je voda jen z potoka a je dobré ji převařit, nebo alespoň dezinfikovat. Cestou na vrchol není problém nabrat vodu tekoucí ze sněhových polí.

Ararat (Agri Dagi)

Před Turkama je lepší říkat Agri, pojmenování Ararat nemají rádi. Naopak Kurdové říkají Ararat. Tady jsem našel takovou mapku kurdské oblasti, aby bylo jasno.

V jižním a východním Turecku kde žijí Kurdové je poměrně hodně tureckých vojenských základen a silničních check pointů, nicméně na Araratu jsme se s vojáky nesetkali. Povolení k výstupu ale kontrolují místní průvodci/policisté přímo v kempech (alespoň v tom horním). Nepotkali jsme nikoho, kdo by měl oficiální povolení, takže to čemu říkají povolení je spíš taková forma úplatku. Dva Češi zaplatili za noc v druhém táboře po krátkém smlouvání 75 TRL, my jsme šli se skupinou, takže se nás to netýkalo. Základních kempů je několik, každý zřejmě ovládá jiná cestovka. Dá se ale najít i místo pro stan bez cestovky. Nahoře už moc míst na stany není a jsou blízko od sebe.

Jedni Kurdové nás varovali, že nahoře není voda a je tedy nutné si nechat vodu vytáhnout na koních. Není to ale pravda v základním táboře je hadice s vodou a v druhém táboře se dá brát voda ze sněhových polí (jiný zdroj tam ani není). Stačí teda zásoba vody vždy jen na jeden den, resp. cca 5 hodin cesty.

Cenu organizovaného výstupu (který jsme zvolili) je třeba vyjednat. Ptali jsme se v hotelech Ararat a Eruzurum (nejspíš jen prostředníci). A nebo se zeptat přímo v cestovce Murat Camping, která výstupy přímo organizuje. Ještě existuje minimálně jedna podobná cestovka (nezapomatoval jsem si jméno). Cenu jsem slíbil, že neprozradím (jen mailem), ale byla nižší než druhá nejnižší nabídka 250 USD (tj. 170 EUR). V ceně byla doprava z Dogubeyazitu, vynesení zavazadel na koních a průvodce až na vrchol.

Na samotném vrcholu je ledovec. K výstupu jsou doporučené mačky, není problém si je půjčit přímo v Dogubeyazitu, nicméně jde jen o posledních cca 1000 metrů a dalo by se to (začátkem srpna) zvládnout i bez nich. Nutné jsou hůlky, dobré oblečení a stan, vše se dá půjčit.

GPS záznam trasy výstupu (našel jsem někde na internetu):

Zobrazit místo Ararat 1 na větší mapě

Na Ararat se dá prý vystoupit i ze severní strany od města Igdir. Výstup je prý náročnější, protože po ledovci se jde na vrchol 6 hodin.

Gruzínské hranice

Gruzie má s Tureckem jen dva hraniční přechody. Ten nejvýchodnější v blízkosti jezera Aktas Golu je dlouhodobě uzavřený. Při cestě z Batumi do Turecka je lepší vzít Maršrutku za 1,5 GEL na hranice, přejít hranice pěšky a potom teprve najít Turecký dálkový autobus. Důvodem jsou obvykle vyšší ceny přeshraničních autobusů a rychlost přechodu hranice. Z Batumi i z Tbilisi jezdí hodně tureckých dálkových autobusů směrem do Turecka. Dokonce prý jezdí přímý autobus Tbilisi - Atény, to je ale spíš pro silnější povahy.

Naše cesta

Zobrazit místo Kavkaz 2011 na větší mapě

Geocaching

Turecko:

Ishak Pasa Palace

Great Palace Mosaics Museum / Mozayik müzesi

Hagia Sophia

Gruzie:

First Georgian Cache