Začínáme na letišti ve Vídni, kde balíme batohy do potravinářské fólie a odlétáme do Istanbulu. Máme 6 hodin na přestup na letadlo do Teheránu. Jednomu Libanonci jsem pomohl se zprovozněním Internetu v telefonu a na krátkou chvíli nám čekání zpestřilo nenápadné zemětřesení. Těsně před odletem jsme si dopřáli poslední pivo před Iránskou prohibicí.
Po tříhodinovém letu jsme na iránském letišti zamířili na vízové oddělení, kde bychom podle všech informací, včetně těch od personálu aerolinky, měli poměrně rychle obdržet víza. Po několika záludných otázkách (např. jestli opravdu pocházíme z republiky "Cestovní pas"?) a vyplnění formulářů čekáme před okýnkem na výsledek. Po patnácti minutách, během kterých jsem stačil navštívit neuvěřitelně smradlavé záchody, nás úředník z neznámého důvodu stěhuje na jiné sedačky, vzdálené asi 10 metrů od těch původních. Po dalším čekání se nás ujímá neanglicky mluvící policista a zřejmě usiluje o to, abychom ho následovali. Procházíme rentgenem a naše pasy končí v rukou úřednice, která začíná vyplňovat nějaká lejstra. Po chvíli čekání dostaneme do rukou pasy a letenky a míříme po dlouhem nadchodou směrem k letadlu. Teď nám teprve dochází, že tímto naše krátká návštěva Iránu zřejmě končí. Vrátit již se nelze, náš přidělený policista zmizel a ochotná paní v šátku je nám ochotna pouze potvrdit naši doměnku, že víza nedostaneme a že naše zavazadla jedou s námi do Istanbulu. Vzali jsme se i myšlenky domáhat se v této zemi nějakého práva, byť jen vysvětlení důvodu neudělení víz.
Na letišti v Istanbulu jsme opět dostali policejní eskortu skrz bezcelní zónu. Tentokrát jsme o její smysluplnosti pochybovali jak my, tak i policista, který nás doprovázel. Protože svět není jednoduchý a země není kulatá, naše zavazadla nedorazila a zřejmě ještě teď bezcílně krouží na pásech v příletové hale teheránského letiště.
Naštěstí máme v záloze i plán B, ale o tom až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat