Bandar abbas, Qeshm

Včera jsme přespali na ostrově Qeshm v Homzkém průplavu, projeli se na loďce v mangrovovém lese a jeli do pouště prozkoumat solné jeskyně. Dnes máme v plánu prozkoumat město Shiraz. Poprvé se nám podařilo domluvit ubytování přes couchsurfing, tak si snad konečně budeme moct promluvit s domorodcem, co umí anglicky.

Fotky

Je tu extrémě pomalý internet a velká část webů je zablokovaná (včetně Picasy a Bloggeru). Tohle je výsledek mého skoro tříhodinového úsilí:

http://www.fotoalbum.cz/nastenka/a0f0o2157177/

Tabriz, Isfahan

V tureckém Dogubeyazitu se k nám přidal Japonec s Korejkou, co mají stejnou cestu jako my. Na hranicích se nám představila mladá iránská úřednice, která nám velice ochotně vysvětlila všechno co jsme potřebovali vědět a díky ní jsme nemuseli čekat ve frontě na razítka.
Od hranic jsme domluvili taxi do Maku, odkud nám jel autobus  do Tabrizu. V Tabrizu jsme se ubytovali, prošli bazzar a rozloučili se s našimi azijskými spolucestovateli. Nočním V.I.P. autobusem jsme se přesunuli na jih do Isfahanu.

Vojtovi pořád někdo říká, že vypadá jako Iránec.

Hranice

Za půl hodiny máme sraz se dvěma japoncema a vyrazíme společně k Iránským hranicí. Potom budeme pokračovat do Tabrizu a pokud stihneme v 19 hod vlak, tak zítra ráno už budeme v Teheránu.

Nevím jak se mi potom bude dařit přispívat na blog, protože tento web je v Iránu blokovaný.

Máme víza

Na konzulátu v trabzonu jsme potkali několik Francouzů a několik Japonců, kteří toužili po Iránských vízech podobně jako my. Dvě šílený francouzky jeli z Francie do Indonézie, prý už jsou čtyři měsíce na cestě. Po napínavém čekání a hodinovému zpožděni jsme všichni, co jsme ráno podávali žádost, víza nakonec dostali. Podařilo se nám ještě stihnout noční autobus do Dogubeyazitu k Iránským hranicím. Teď vyspáváme u známého Kurda Memeta, který svojí nás se pohostiností opět nezklamal.

Plán B

Našly se naše batohy! Zítra letíme na východ do Trabzonu, kde máme potvrzeno, že dostaneme víza ještě ten samý den, kdy si o ně požádáme. Tím dnem je bohužel až nejblžší pracovní den, tj. pondělí.

Irán 2012

Tolik krásného jsme o Perské říši slyšeli, že jsme se s Vojtou rozhodli ji navštívit. Před cestou bylo nutné zařídit mnoho formalit, k zajištění cesty a víz, které jme víceméně zvládli. Nicméně Irán je země nevyzpytatelná a brzy se o tom přesvědčíme.

Začínáme na letišti ve Vídni, kde balíme batohy do potravinářské fólie a odlétáme do Istanbulu. Máme 6 hodin na přestup na letadlo do Teheránu. Jednomu Libanonci jsem pomohl se zprovozněním Internetu v telefonu a na krátkou chvíli nám čekání zpestřilo nenápadné zemětřesení. Těsně před odletem jsme si dopřáli poslední pivo před Iránskou prohibicí.

Po tříhodinovém letu jsme na iránském letišti zamířili na vízové oddělení, kde bychom podle všech informací, včetně těch od personálu aerolinky, měli poměrně rychle obdržet víza. Po několika záludných otázkách (např. jestli opravdu pocházíme z republiky "Cestovní pas"?) a vyplnění formulářů čekáme před okýnkem na výsledek. Po patnácti minutách, během kterých jsem stačil navštívit neuvěřitelně smradlavé záchody, nás úředník z neznámého důvodu stěhuje na jiné sedačky, vzdálené asi 10 metrů od těch původních. Po dalším čekání se nás ujímá neanglicky mluvící policista a zřejmě usiluje o to, abychom ho následovali. Procházíme rentgenem a naše pasy končí v rukou úřednice, která začíná vyplňovat nějaká lejstra. Po chvíli čekání dostaneme do rukou pasy a letenky a míříme po dlouhem nadchodou směrem k letadlu. Teď nám teprve dochází, že tímto naše krátká návštěva Iránu zřejmě končí. Vrátit již se nelze, náš přidělený policista zmizel a ochotná paní v šátku je nám ochotna pouze potvrdit naši doměnku, že víza nedostaneme a že naše zavazadla jedou s námi do Istanbulu. Vzali jsme se i myšlenky domáhat se v této zemi nějakého práva, byť jen vysvětlení důvodu neudělení víz.

Na letišti v Istanbulu jsme opět dostali policejní eskortu skrz bezcelní zónu. Tentokrát jsme o její smysluplnosti pochybovali jak my, tak i policista, který nás doprovázel. Protože svět není jednoduchý a země není kulatá, naše zavazadla nedorazila a zřejmě ještě teď bezcílně krouží na pásech v příletové hale teheránského letiště.

 Naštěstí máme v záloze i plán B, ale o tom až příště.

Fotky 2011

Picasa konečně zrušila datový limit a já jsem řekl sbohem jAlbu - budiž mu země lehká. Díky tomu by se mohla zkrátit doba mezi aktualizacemi alba (v současnosti přibližně jeden rok) alespoň o měsíc.

Co je tu nové?

Ano, je to změna z nemoderní myší ocelové šedi na vojenskou modř.

A nové fotoalba:

V4 meeting v poslké Psczyně - září 2010

Libourovy fotky z UK - únor 2011

Doktorovy fotky ze Salzy - červenec 2011

Doktorovy fotky z Dolomitů - červenec 2011

Kavkaz 2011 - Od Lucky, od Honzy a nově včetně fotek od Alekseje, Igora a od Nataši

Velkopavlovické vinobraní - září 2011

Vojtova prohraná sázka - září 2011

Křest desky Čankišou - říjen 2011

Gruzie, Turecko 2011 - Pro cestovatele

Kačkar Dagi

Na Kačkar není potřeba žádné povolení, ani se neplatí za stanování v základním táboře. Ve městě Yusufeli je pro turisty informační centrum (nikdy jsme je ale neviděli otevřené). Tam se dá nejspíš domluvit i průvodce, doprava a další servis, ale není to nutné. Je důležité si zjistit kdy jezdí dolmuš z Yusufeli do vesničky Yaylar (tím jménem si nejsem jistej) a zpět. Stojí dvacet TRL na osobu a jede někdy dopoledne dolů a odpoledne nahorů. My jsme zpátky usmlouvali už jen soukromý odvoz za 270 TRL na celý dolmuš, ale měli jsme štěstí - bylo nás na to sedm.

V základním táboře (3200 m. n. m.) je voda jen z potoka a je dobré ji převařit, nebo alespoň dezinfikovat. Cestou na vrchol není problém nabrat vodu tekoucí ze sněhových polí.

Ararat (Agri Dagi)

Před Turkama je lepší říkat Agri, pojmenování Ararat nemají rádi. Naopak Kurdové říkají Ararat. Tady jsem našel takovou mapku kurdské oblasti, aby bylo jasno.

V jižním a východním Turecku kde žijí Kurdové je poměrně hodně tureckých vojenských základen a silničních check pointů, nicméně na Araratu jsme se s vojáky nesetkali. Povolení k výstupu ale kontrolují místní průvodci/policisté přímo v kempech (alespoň v tom horním). Nepotkali jsme nikoho, kdo by měl oficiální povolení, takže to čemu říkají povolení je spíš taková forma úplatku. Dva Češi zaplatili za noc v druhém táboře po krátkém smlouvání 75 TRL, my jsme šli se skupinou, takže se nás to netýkalo. Základních kempů je několik, každý zřejmě ovládá jiná cestovka. Dá se ale najít i místo pro stan bez cestovky. Nahoře už moc míst na stany není a jsou blízko od sebe.

Jedni Kurdové nás varovali, že nahoře není voda a je tedy nutné si nechat vodu vytáhnout na koních. Není to ale pravda v základním táboře je hadice s vodou a v druhém táboře se dá brát voda ze sněhových polí (jiný zdroj tam ani není). Stačí teda zásoba vody vždy jen na jeden den, resp. cca 5 hodin cesty.

Cenu organizovaného výstupu (který jsme zvolili) je třeba vyjednat. Ptali jsme se v hotelech Ararat a Eruzurum (nejspíš jen prostředníci). A nebo se zeptat přímo v cestovce Murat Camping, která výstupy přímo organizuje. Ještě existuje minimálně jedna podobná cestovka (nezapomatoval jsem si jméno). Cenu jsem slíbil, že neprozradím (jen mailem), ale byla nižší než druhá nejnižší nabídka 250 USD (tj. 170 EUR). V ceně byla doprava z Dogubeyazitu, vynesení zavazadel na koních a průvodce až na vrchol.

Na samotném vrcholu je ledovec. K výstupu jsou doporučené mačky, není problém si je půjčit přímo v Dogubeyazitu, nicméně jde jen o posledních cca 1000 metrů a dalo by se to (začátkem srpna) zvládnout i bez nich. Nutné jsou hůlky, dobré oblečení a stan, vše se dá půjčit.

GPS záznam trasy výstupu (našel jsem někde na internetu):

Zobrazit místo Ararat 1 na větší mapě

Na Ararat se dá prý vystoupit i ze severní strany od města Igdir. Výstup je prý náročnější, protože po ledovci se jde na vrchol 6 hodin.

Gruzínské hranice

Gruzie má s Tureckem jen dva hraniční přechody. Ten nejvýchodnější v blízkosti jezera Aktas Golu je dlouhodobě uzavřený. Při cestě z Batumi do Turecka je lepší vzít Maršrutku za 1,5 GEL na hranice, přejít hranice pěšky a potom teprve najít Turecký dálkový autobus. Důvodem jsou obvykle vyšší ceny přeshraničních autobusů a rychlost přechodu hranice. Z Batumi i z Tbilisi jezdí hodně tureckých dálkových autobusů směrem do Turecka. Dokonce prý jezdí přímý autobus Tbilisi - Atény, to je ale spíš pro silnější povahy.

Naše cesta

Zobrazit místo Kavkaz 2011 na větší mapě

Geocaching

Turecko:

Ishak Pasa Palace

Great Palace Mosaics Museum / Mozayik müzesi

Hagia Sophia

Gruzie:

First Georgian Cache

Vykoupat a domu

Z časových důvodů jsme muselı vynechat celou Arménıı a Náhorní karabach. Díky tomu jsme získalı dva dny navíc koupaní v Batumı.

Za třı dny jsme se stopem presunulı ası 1500 km do Istanbulu ı se zastávkou v Ankaře. Cestou jsme se mımo jıne zúcastnılı ı pravé Ramadánske večeře ı s modlıtbou k Aláhovı od praveho muslımskeho duchovnıho, ktery fandí Galatasaraı Istanbul. Potkalı jsme velmı pohostınného řıdıče, který kromě turečtıny, gruzínštıny a arabštıny zvládal ı základy anglıčtıny.

Dnes a zítra jeste prozkoumáme Istanbul, najdeme pár keší a jedeme domů.