pow london new york

Fotky 2011

2011-11-11T15:05:00.002Z

Picasa konečně zrušila datový limit a já jsem řekl sbohem jAlbu - budiž mu země lehká. Díky tomu by se mohla zkrátit doba mezi aktualizacemi alba (v současnosti přibližně jeden rok) alespoň o měsíc.

Co je tu nové?

Ano, je to změna z nemoderní myší ocelové šedi na vojenskou modř.

A nové fotoalba:

V4 meeting v poslké Psczyně - září 2010

Libourovy fotky z UK - únor 2011

Doktorovy fotky ze Salzy - červenec 2011

Doktorovy fotky z Dolomitů - červenec 2011

Kavkaz 2011 - Od Lucky, od Honzy a nově včetně fotek od Alekseje, Igora a od Nataši

Velkopavlovické vinobraní - září 2011

Vojtova prohraná sázka - září 2011

Křest desky Čankišou - říjen 2011

Gruzie, Turecko 2011 - Pro cestovatele

2011-08-21T15:23:00.001Z

Kačkar Dagi

Na Kačkar není potřeba žádné povolení, ani se neplatí za stanování v základním táboře. Ve městě Yusufeli je pro turisty informační centrum (nikdy jsme je ale neviděli otevřené). Tam se dá nejspíš domluvit i průvodce, doprava a další servis, ale není to nutné. Je důležité si zjistit kdy jezdí dolmuš z Yusufeli do vesničky Yaylar (tím jménem si nejsem jistej) a zpět. Stojí dvacet TRL na osobu a jede někdy dopoledne dolů a odpoledne nahorů. My jsme zpátky usmlouvali už jen soukromý odvoz za 270 TRL na celý dolmuš, ale měli jsme štěstí - bylo nás na to sedm.

V základním táboře (3200 m. n. m.) je voda jen z potoka a je dobré ji převařit, nebo alespoň dezinfikovat. Cestou na vrchol není problém nabrat vodu tekoucí ze sněhových polí.

Ararat (Agri Dagi)

Před Turkama je lepší říkat Agri, pojmenování Ararat nemají rádi. Naopak Kurdové říkají Ararat. Tady jsem našel takovou mapku kurdské oblasti, aby bylo jasno.

V jižním a východním Turecku kde žijí Kurdové je poměrně hodně tureckých vojenských základen a silničních check pointů, nicméně na Araratu jsme se s vojáky nesetkali. Povolení k výstupu ale kontrolují místní průvodci/policisté přímo v kempech (alespoň v tom horním). Nepotkali jsme nikoho, kdo by měl oficiální povolení, takže to čemu říkají povolení je spíš taková forma úplatku. Dva Češi zaplatili za noc v druhém táboře po krátkém smlouvání 75 TRL, my jsme šli se skupinou, takže se nás to netýkalo. Základních kempů je několik, každý zřejmě ovládá jiná cestovka. Dá se ale najít i místo pro stan bez cestovky. Nahoře už moc míst na stany není a jsou blízko od sebe.

Jedni Kurdové nás varovali, že nahoře není voda a je tedy nutné si nechat vodu vytáhnout na koních. Není to ale pravda v základním táboře je hadice s vodou a v druhém táboře se dá brát voda ze sněhových polí (jiný zdroj tam ani není). Stačí teda zásoba vody vždy jen na jeden den, resp. cca 5 hodin cesty.

Cenu organizovaného výstupu (který jsme zvolili) je třeba vyjednat. Ptali jsme se v hotelech Ararat a Eruzurum (nejspíš jen prostředníci). A nebo se zeptat přímo v cestovce Murat Camping, která výstupy přímo organizuje. Ještě existuje minimálně jedna podobná cestovka (nezapomatoval jsem si jméno). Cenu jsem slíbil, že neprozradím (jen mailem), ale byla nižší než druhá nejnižší nabídka 250 USD (tj. 170 EUR). V ceně byla doprava z Dogubeyazitu, vynesení zavazadel na koních a průvodce až na vrchol.

Na samotném vrcholu je ledovec. K výstupu jsou doporučené mačky, není problém si je půjčit přímo v Dogubeyazitu, nicméně jde jen o posledních cca 1000 metrů a dalo by se to (začátkem srpna) zvládnout i bez nich. Nutné jsou hůlky, dobré oblečení a stan, vše se dá půjčit.

GPS záznam trasy výstupu (našel jsem někde na internetu):

Zobrazit místo Ararat 1 na větší mapě

Na Ararat se dá prý vystoupit i ze severní strany od města Igdir. Výstup je prý náročnější, protože po ledovci se jde na vrchol 6 hodin.

Gruzínské hranice

Gruzie má s Tureckem jen dva hraniční přechody. Ten nejvýchodnější v blízkosti jezera Aktas Golu je dlouhodobě uzavřený. Při cestě z Batumi do Turecka je lepší vzít Maršrutku za 1,5 GEL na hranice, přejít hranice pěšky a potom teprve najít Turecký dálkový autobus. Důvodem jsou obvykle vyšší ceny přeshraničních autobusů a rychlost přechodu hranice. Z Batumi i z Tbilisi jezdí hodně tureckých dálkových autobusů směrem do Turecka. Dokonce prý jezdí přímý autobus Tbilisi - Atény, to je ale spíš pro silnější povahy.

Naše cesta

Zobrazit místo Kavkaz 2011 na větší mapě

Geocaching

Turecko:

Ishak Pasa Palace

Great Palace Mosaics Museum / Mozayik müzesi

Hagia Sophia

Gruzie:

First Georgian Cache

Vykoupat a domu

2011-08-16T16:33:00.004Z

Z časových důvodů jsme muselı vynechat celou Arménıı a Náhorní karabach. Díky tomu jsme získalı dva dny navíc koupaní v Batumı.

Za třı dny jsme se stopem presunulı ası 1500 km do Istanbulu ı se zastávkou v Ankaře. Cestou jsme se mımo jıne zúcastnılı ı pravé Ramadánske večeře ı s modlıtbou k Aláhovı od praveho muslımskeho duchovnıho, ktery fandí Galatasaraı Istanbul. Potkalı jsme velmı pohostınného řıdıče, který kromě turečtıny, gruzínštıny a arabštıny zvládal ı základy anglıčtıny.

Dnes a zítra jeste prozkoumáme Istanbul, najdeme pár keší a jedeme domů.

Pohadkova Gruzie

2011-08-10T17:54:00.002Z

Po noci strávené na celnici jsme jsme zavítali do nejbližší gruzínské hospody. Po téměř čtrnácti dnech v Turecké prohibici nám tato příjemná návštěva zvedla náladu.

Přestože jsme to původně neplánovali, noc jsme strávili s gruzínskou rodinou v dřevěném domečku v pohádkové horské vesničce Didadžara napůl zahalené v mracích. Jediné co by se dalo vytknout je zápach kravinců, který nás doprovázel i celý následující den, cestou do Batumi.

Batumi je zpola výstavní, moderní, přístavní město a zpola smradlavá díra. To jest zřejmě známka ruského vlivu.

Z Batumi jsme vyrazili nočním autobusem do metropole Tbilisi. Skoro osmihodinová cesta autobusem pomatujicim ještě Sovětskou éru se neskutečně táhla. Za, v přepočtu, 190 Kč jsme nemohli čekat víc.

Tbilisi je překvapivě pěkně město. Ale hlavně máme konečně naší první gruzínskou keš :)

Právě sedíme v málem hostelu a učíme personál hrát sedmu. K tomu popíjíme domácí víno (v ceně ubytování). Rozhodně se ale nejedná o vzorek vyhlášeného gruzínského vína. Chutí připomíná spíš nepovedený ocet.