středa 28. listopadu 2012

Fotky z Íránu

Zde jsou fotky z Íránu, pokusím se k nim postupně doplnit popisky. Když pánbů dá, možná někdy budou fotky i od Vojty.


Zobrazit místo Iran 2012 na větší mapě

středa 21. listopadu 2012

Teherán

Špinavý, smradlavý město je to. Jsou tu drahý taxíky.
Včera jsme vylezli na jakousi vysokou věž, odkud by byl krásný výhled na město, nebýt smogu, který město dlouhodobě překrývá.
Několikrát jsme jeli v holčičí části metra a předstírali, že jsme si toho nevšimli. Jen jednou nás vyhodili.
Budeme v televizi, nějakej Iránec si nás natáčel před Americkou ambasádou. Asi jsme vypadali dost jako exoti.
Na památku jsme koupili čelenky Hisballahu, teda alespoň si to myslíme, jsou zelený a popsaný arabsky.
Teď čekáme na letadlo a těšíme se domů.

sobota 17. listopadu 2012

Kashan

Cesta z Yazdu začala nástupem do taxíku a zjištěním, že Vojta zapoměl na recepci vyzvednout naše pasy. Taxikář nás vezl na opačnou stranu města a přestože jsme se mu snažili důrazně, verbálně i nonverbálně, za pomocí dvou map a slovníku vysvětlit, že nejede tam kam potřebujeme, neuspěli jsme. Po velkém naléhání se nám ho alespoň podařilo zastavit (slovo "stop!" taky nebylo v jazyce jeho kmene). V klidu jsme mu ukázali náš hotel na mapě formátu A2 s názvy ulic ve Farsi a opět vyjeli kamsi do háje. Po dalším přesvědčování z naší strany konečně dostal rozum, vzal si naši mapu a šel se zeptat na cestu lidí čekajících na autobusové zastávce.

Cestu autobusem jako obvykle zpestřovali zastávky na policejních checkpointech a jako bonus jeden vojenský, kde vojáci se samopaly prohledávali celý autobus.
Přibližně sto kilometrů před cílem vypověděl autobus službu a my jsme čekali uprostřed pouště na další spoj. Zbytek cesty jsem seděl vedle Afgánce, co fetoval jakejsi hnědej prášek. Doufám že na zítřek se nám podaří rezervovat jízdenky na vlak.

pátek 16. listopadu 2012

Persepolis, Yazd

Ve stredu jsme se s Hamedem divali na fotbal Uzbekistan-Iran a svorne jsme fandili Uzbekistanu, ktery nakonec vyhral. Hamed se omloval, ze nema sampanske.

Rano jsme se vydali kesovat (po dlouhe dobe uspesne) a vydali se na cestu do Persepole. Cestu jsme meli diky Hamedovi perfektne naplanovanou, takze se zadnemu taxikari nepodarilo nas natahnout. Mimochodem kilometr vyjde pri soucasnem kurzu asi na 2 Kc.

Vecer jsme stopli autobus do mesta Yazd, kde jsme nasli krasny hotel s krasnymi fontanami a bazeny. Potkali jsme zde znameho japonce z Tabrisu (nejsem schopen zapamatovat si jeho jmeno).

Zitra se chystame do Kashanu a potom dale na sever do Teheranu.

úterý 13. listopadu 2012

Shiraz

Máme za sebou další noční autobusový přesun do Shirazu. Bydlíme u Hameda, co navrhuje iránskou rozvodnou síť. Odpověděl nám na většinu našich zvídavých otázek. Například už víme, že žena stojí 25 velblodů, zatímco muž 50. Ale v rámci emancipace se to má brzy sjednotit. Muslimka může mít jednoho manžela, muslim může mít manželky čtyři a k nim případně ještě nějakou dočasnou.
Večer jsme hráli s holkama v parku pantomimu, ale nebylo to moc fér, protože neumíme Persky a to je dokonce i při této hře docela důležité.
Zítra jdeme obhlídnout město a zakešovat.

Bandar abbas, Qeshm

Včera jsme přespali na ostrově Qeshm v Homzkém průplavu, projeli se na loďce v mangrovovém lese a jeli do pouště prozkoumat solné jeskyně. Dnes máme v plánu prozkoumat město Shiraz. Poprvé se nám podařilo domluvit ubytování přes couchsurfing, tak si snad konečně budeme moct promluvit s domorodcem, co umí anglicky.

pondělí 12. listopadu 2012

Fotky

Je tu extrémě pomalý internet a velká část webů je zablokovaná (včetně Picasy a Bloggeru). Tohle je výsledek mého skoro tříhodinového úsilí:

http://www.fotoalbum.cz/nastenka/a0f0o2157177/

pátek 9. listopadu 2012

Tabriz, Isfahan

V tureckém Dogubeyazitu se k nám přidal Japonec s Korejkou, co mají stejnou cestu jako my. Na hranicích se nám představila mladá iránská úřednice, která nám velice ochotně vysvětlila všechno co jsme potřebovali vědět a díky ní jsme nemuseli čekat ve frontě na razítka.
Od hranic jsme domluvili taxi do Maku, odkud nám jel autobus  do Tabrizu. V Tabrizu jsme se ubytovali, prošli bazzar a rozloučili se s našimi azijskými spolucestovateli. Nočním V.I.P. autobusem jsme se přesunuli na jih do Isfahanu.

Vojtovi pořád někdo říká, že vypadá jako Iránec.

středa 7. listopadu 2012

Hranice

Za půl hodiny máme sraz se dvěma japoncema a vyrazíme společně k Iránským hranicí. Potom budeme pokračovat do Tabrizu a pokud stihneme v 19 hod vlak, tak zítra ráno už budeme v Teheránu.

Nevím jak se mi potom bude dařit přispívat na blog, protože tento web je v Iránu blokovaný.

úterý 6. listopadu 2012

Máme víza

Na konzulátu v trabzonu jsme potkali několik Francouzů a několik Japonců, kteří toužili po Iránských vízech podobně jako my. Dvě šílený francouzky jeli z Francie do Indonézie, prý už jsou čtyři měsíce na cestě. Po napínavém čekání a hodinovému zpožděni jsme všichni, co jsme ráno podávali žádost, víza nakonec dostali. Podařilo se nám ještě stihnout noční autobus do Dogubeyazitu k Iránským hranicím. Teď vyspáváme u známého Kurda Memeta, který svojí nás se pohostiností opět nezklamal.


pátek 2. listopadu 2012

Plán B

Našly se naše batohy! Zítra letíme na východ do Trabzonu, kde máme potvrzeno, že dostaneme víza ještě ten samý den, kdy si o ně požádáme. Tím dnem je bohužel až nejblžší pracovní den, tj. pondělí.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Irán 2012

Tolik krásného jsme o Perské říši slyšeli, že jsme se s Vojtou rozhodli ji navštívit. Před cestou bylo nutné zařídit mnoho formalit, k zajištění cesty a víz, které jme víceméně zvládli. Nicméně Irán je země nevyzpytatelná a brzy se o tom přesvědčíme.

Začínáme na letišti ve Vídni, kde balíme batohy do potravinářské fólie a odlétáme do Istanbulu. Máme 6 hodin na přestup na letadlo do Teheránu. Jednomu Libanonci jsem pomohl se zprovozněním Internetu v telefonu a na krátkou chvíli nám čekání zpestřilo nenápadné zemětřesení. Těsně před odletem jsme si dopřáli poslední pivo před Iránskou prohibicí.

Po tříhodinovém letu jsme na iránském letišti zamířili na vízové oddělení, kde bychom podle všech informací, včetně těch od personálu aerolinky, měli poměrně rychle obdržet víza. Po několika záludných otázkách (např. jestli opravdu pocházíme z republiky "Cestovní pas"?) a vyplnění formulářů čekáme před okýnkem na výsledek. Po patnácti minutách, během kterých jsem stačil navštívit neuvěřitelně smradlavé záchody, nás úředník z neznámého důvodu stěhuje na jiné sedačky, vzdálené asi 10 metrů od těch původních. Po dalším čekání se nás ujímá neanglicky mluvící policista a zřejmě usiluje o to, abychom ho následovali. Procházíme rentgenem a naše pasy končí v rukou úřednice, která začíná vyplňovat nějaká lejstra. Po chvíli čekání dostaneme do rukou pasy a letenky a míříme po dlouhem nadchodou směrem k letadlu. Teď nám teprve dochází, že tímto naše krátká návštěva Iránu zřejmě končí. Vrátit již se nelze, náš přidělený policista zmizel a ochotná paní v šátku je nám ochotna pouze potvrdit naši doměnku, že víza nedostaneme a že naše zavazadla jedou s námi do Istanbulu. Vzali jsme se i myšlenky domáhat se v této zemi nějakého práva, byť jen vysvětlení důvodu neudělení víz.

Na letišti v Istanbulu jsme opět dostali policejní eskortu skrz bezcelní zónu. Tentokrát jsme o její smysluplnosti pochybovali jak my, tak i policista, který nás doprovázel. Protože svět není jednoduchý a země není kulatá, naše zavazadla nedorazila a zřejmě ještě teď bezcílně krouží na pásech v příletové hale teheránského letiště.

 Naštěstí máme v záloze i plán B, ale o tom až příště.